Večerní hovory.

Den splýval tišší a tišší

ve soumrak večerní,

do loubí sešli se mniši

v zahradě klášterní.

Tak mlčky seděli spolu,

červánek listím plál,

jak seděli kol stolu,

po habitech jim hrál.

V tom zazněl s klášterních věží

zvuk hodin; opat děl:

„Zas prch’ den vonný a svěží,

ten zvuk mi sladce zněl.

Mámť nejraději zvonu

ten vážný, truchlivý hlas,

jím věčnost zvedá svou clonu

skrz masku svoji, čas!“

Tím dána k hovoru látka

a bratr Bruno hned:

„Když skřípnou klášterní vrátka

a za mnou celý svět,

to nejsladší mi hudbou

ten smutný skřipot vrat,

jsem smířen se svou sudbou

a s anděly jdu spat.“

A bratr Gilbert pravil:

„Mám rád, když nespoután

řev zimních vichrů zavyl

do žalmů, do varhan.“

A bratr Fulgenc zase:

„Mám rád, když jásá dav

ve trub a kotlů hlase,

buď nový opat zdráv!“

A bratr Šimon: „Sladká

to pro mne hudba je,

když z láhve letí zátka,

s ní letím do ráje!“

A Norbert, bledý jak stěna,

jen jako v snění vzdech’:

„Mám vítr rád, když stená

ve trávě po hrobech!“

Jen mladý novic jeden

stál mlčky u stromu;

v čem slyšel on znít eden,

to neřek’ nikomu.

On slyšel v podvečer stmělý,

a toho zvuku se lek’,

za klášterní zdí jak zněly

dva rtové v polibek.

A zatím se docela ztmělo

a světlem vzplanul chrám.

Vstal opat – přejel si čelo:

„Jest čas jít’ k nešporám.“