VEČERNÍ IDYLA.

Malé dvě bérky na stráni,

s obláčky v letu havrani,

z mechu rty květy špulí;

obloukem struži přepíná

střemchy keř – k olši kalina

rozvita v pol se tulí.

Bělrouné, tiché berušky

své hlavy v mechu podušky

na teplou výsluň kladou;

jim poblíž v očka vesele

hoch jako kvítek jetele

pastýřku líbá mladou.

„Pověz mi, hochu, nad hlavou

kam ty obláčky poplavou,

kam ku spánku se schýlí?“

Hoch líbá děvče do tváří:

„Do nebe jdou tam k oltáři,

je milá to a milý.“

„Vidíš tu hvězdu ze zlata,

jak překrásně jest rozňata, –

tam snad ten párek stane?

tu modrou průzrač v nebesích,

na čele hor ten padlý sníh,

z nichž milý ochlad vane?

Slyšíš ty ptáčky šveholit,

z jichž zvuků v srdce slétá klid,

k sladkému vábě snění?

Cítíš tu vůni, jejíž dech

se vzduchem vznáší z keřů všech,

až se to v ňadru pění?“

Než hoch, v svém oku teplý jas,

necítí, nezří takých kras,

sladko inu, volně v duši;

v náruč svou tiskne milou druž,

líbá a vine úž a úž,

prudčeji srdce buší.

Na nebi hvězdic na tisíc,

v jich středu luny bílá líc,

tesklivá tak a bledá;

červánkových vždyť růží květ

opadl již a k moři slet

a mha jej kryje šedá.

A ruku v ruce pospolu

hoch s dívkou kráčí k údolu,

před nimi béry snivé;

poslední vzdech a ruky stisk –

na zápraž chatky měsíc blysk’

v loučení bolné, tklivé.