Večerní idyla

Při denní práci v kanceláři

dost trampot nervy zakusí.

Proto jsem rád, když s klidem v tváři

na večer sednout mohu si.

Sedím a slyším hudby rytmy

z piana vlnou tajemnou.

Je mi už lépe. Sedě v přítmí

zřím, co se děje přede mnou.

Zřím, kterak muž svou ženu bije,

pak svého švakra zastřelí,

a pluje k břehům Australie

a bohat je a veselý.

Zřím, jak se zamiluje znovu

do jakés ženy-upíra

a nezatouží po domovu,

kde dítě hlady umírá.

Pak jmění ztratí mezi negry,

však přes to, padouch proklatý,

zardousí slečnu Polu Negri

ve tmavém koutě komnaty.

Tak zvolna se mé nervy tiší

a nabývám zas důvěry,

když ve brazilských doupat skrýši

zřím napřažené sekery,

když vidím cesty křivolaké

notorického zlosyna,

jenž páše kousky všelijaké

a svádí srdce nevinná.

A když pak katastrofu cítí,

se světa sám se sprovodí,

zatím co jeho druh se řítí

se šestnáctého poschodí.

Zřím otrhané zlatokopy

o kořist rvát se v údolí,

a v sklepích domů jako snopy

hromadící se mrtvoly.

Zřím, čím tu žijem, čím tu hynem,

zřím podlost mužů, slze žen.

Pak vesel domů kráčím, kinem

uklidněn a též osvěžen.