Večerní jízda

V daleku jež šumí dole,

světla po vlnách se vlekou;

vyjeli jsme tmavou řekou

na houpavé, černé yole.

Mosty planou ozářeny

řadou světel žlutosinou,

vlny plynou, plynou, plynou,

slyšet jejich tiché steny...

Město v tmavých barvách leží,

v podzimní se tony halí;

jenom kdesi blýská v dáli,

a vlak projel mostu mřeží.

Mlhy houstnou a tma splývá,

město tmí se stále více,

až jen světel blýskavice

z černých stínů v posled kývá.

Beztvárný kdes parník hází

jiskry žluté v před jak pádí,

hle, již projel světlou zádí

podél břehů černých hrází.

Jenom kůly v středu řeky

vrhají své černé stíny

dlouhým pruhem do hladiny;

vzduch je teplý, vonný, měkký.

Vzduch byl teplý, promlžený,

až mne svedl k přemýšlení

o mé lásce podjesenní,

o zjevu té krásné ženy.

Záhadná tak byla vskutku

jak ta noc, jež v mlhách stála, –

a když se mi usmívala,

dřímalo v tom tolik smutku.

A když se mi rozplakala,

bylo to jak vln těch lkání,

nervosní a plaché štkání,

a v těch očích noc jí spala.

Mně vždy počla srdce rváti,

jako v dlouhém basů víru

skladbu slech’ bych na klavíru

přesmutnou a vzdušnou hráti.

Ač už dávno v těžkém snění

spí a spí kdes v tvrdé zemi,

vyrůstá teď, zdálo se mi,

z nálady té podjesenní.

Spí a spí tam kdesi dole,

věčné stíny kde se vlekou. –

– Vyjeli jsme tmavou řekou

na houpavé, černé yole. –