Večerní jízda.

Rád lesy jezdívám, když večer do krajiny

se dívá větvemi, když dlouhé noční stíny

posýlá v údolí jak černé ptáky s hor,

přes bílou silnici když tmavé pruhy hází

a láká z duše sny a hnědé srny z mlází

a první hvězdu na obzor.

Ve bílých kotoučích se pára z lučin zvedá,

ve sterých záhybech na čela vrchů sedá

a zbytkem červánků se jemně rumění;

juž hvězda za hvězdou se míhá tichým třpytem,

jak malých jisker déšť, jež koně pod kopytem

zaplály v křemeni.

Slyš! lesy z hluboka jak sobě oddechnuly!

Nad srázy ve výši se černé sosny hnuly,

a první bludička v kmen padla zdoutnalý;

juž z roklin vstává tma, nejdřív se v skalách skrývá,

tu táhne údolím, teď z keřů se juž dívá,

a brzy všecko zahalí.

Tu náhle vesnice se kmitla za skal bokem;

ty uzdu popustíš a kůň jde volným krokem,

a krajem klekání juž zní a shasíná!

Ó čarovný ten zvuk jak balsám v duši kane,

kde shasne v srdci tvém, tam upomínka vzplane

a těšit začíná!

Teď rychle vesnicí! Kdes v oknech světla hoří

a stíny, postavy se kolem z mlhy noří,

pod stromy, u dveří, slyš hovor, píseň, smích.

Hle, chatrč poslední – pod skalou hřbitov malý,

tam tisíc životů se v stíny hrobů halí,

a hroby v stíny křížů svých.

A zase luhy jen, a stráně, lesy, pole...

Jak starci v poradě tu chlumy sedí v kole –

teď z dálky hučí jez – juž jedeš po hrázi,

tvou jízdou zbuzeny se rozhoupaly vlny,

a tichým klepáním jich hovor tajuplný

mlýn z olšin provází.

Červánků purpurem teď zaplál obzor celý,

a jeho záplavou se obláčkové chvěli

jak vlny stříbrné, jak růže z opálu,

jak stádo labutí, jež modrým nebem pluje...

Z nich měsíc v ouplňku nad hory vystupuje

v své tiché kráse pomalu.

Juž nebem kráčí sám... Ó noci čarosnivá!

Třpyt rosy po trávě, luk vůně opojivá,

hvězd záře míhavá i tichý, spící strom,

vše mluví k duši mé: Jen výš perutí smělou,

buď orlem ve vzduchu, buď na květině včelou

a perlou v moři tom!