VEČERNÍ KONCERTY.

Síň koncertní to vyšňořená

se před mým okem otvírá,

tam vzadu strmí lesní stěna,

zde parket luk se prostírá,

a po boku tu zpod rákosí,

jež houpá se vše plno rosy,

pláň vody běží do šíra.

Jak zlatý lustr slunce visí,

plá první hvězda nesmělá,

a v modro vody zvolna mísí

se barva nachu zardělá,

a rdestu, šmele nad kadeří

jak okřídlený démant v šeři

se blýská třpytná libela.

Vše barvou je, vše světlem, stínem,

vše strunou, tónem, ševelem.

Kdo otráven jsi v duši spleenem

a nudou v nitru ztemnělém,

zde postůj, k symfonii zvuků

až kapelník svou zvedne ruku

a švihne v taktu veselém.

Slyš, v jetele tam vonném víru

již řehtačka se ozvala,

to zahajují overtyru

skřípavé zvuky chřástala,

a z lesa přes kvetoucí břehy

již zvučí plna vroucí něhy

kosova slavná píšťala.

Tu zahanben se ozve kdesi

zvuk z komíhavých sítin řas.

On málem napjatý sluch zděsí

jak duší utopenců hlas.

Ó ne, to nejsou v sítin věnci

snad volající utopenci,

to bukáčův je kontrabas.

A již to zvučí jedním dechem,

kam obrátíš se dokola.

Je každé stéblo živým echem,

jež stero nových vyvolá.

I vodní pláň, hle, jaká změna,

je v drobné kroužky rozvířena

od zvonivého tremola.

Ni jeden tón v té harmonii,

ni jeden odstín neschází,

vše hlasy v soulad se tu slijí,

jenž duší tvojí prochází.

Jen slípka s bratrem rákosníkem

své party pějí volapükem,

a lysky štěk je provází.

Tu zaslechneš i struny huslí,

jich trilky v hravé svévoli

a kolem spánků tobě suslí

i tenké hlásky pikoly,

jež nový hudec přeruší tu,

brouk jakýs, v křídel svojich kmitu

zas pizzikátem violy.

Tak víří, padá, roste, stoupá

ta symfonie veliká,

a duše tvá se v tónech koupá,

a rmut z ní plaše utíká.

Pak teprv do ní v akord vpadne

jak žádné jiné kouzlo, žádné,

ta zlatá harfa slavíka.

A na rok celý v mráz a sněhy

a do života mnohých vád

té slavné písně plné něhy

znít bude tobě ruch a spád.

V tvé srdce ona těchou skane

a na rok celý nepřestane

v něm zpívat, zvučet, hrát a hřát.