VEČERNÍ KRAJINY. (Na mýtince, kde bují rudý vřes,)

Na mýtince, kde bují rudý vřes,

na jemný stonek vzdušné třeslici

dne honbou unavený motýl kles’,

spjav, hotov k spánku, křídel dvojici.

Tak sedí tu, se tiše kolíbá

na stonku křehkém, vidina a sen,

jdu kolem, jak se stezka zahýbá,

a nad ním stanu tiše zamyšlen:

Jak z Psychy mé by atom odprysknul

a modrý v modrém vzduchu tady tkvěl,

jen vteřinu se kosmem zablýsknul

a vteřinu se na tom stonku chvěl.

Ó, blankytných ty křídel motýlku!

Jsi básnický mé duše posel snad?

Ó, pověz mi, jak v svoji postýlku

jsi na té třeslice stvol hravý spad’?

A mírním krok, jdu dále tišeji...

sám cítím, díl se chví tam duše mé.

Ó, motýlku, co marných nadějí,

co snů jsi symbol!... My se sejdeme!

Na křehké kolíbej se třeslici,

ty vločku z bezdna nebes azurných,

cos, bratrské to jest a zářící,

v mou duši padá s mokrých křídel tvých!