VEČERNÍ KRAJINY. (Po velkém červánku na nebi zbyla rýha.)

Po velkém červánku na nebi zbyla rýha.

Jak rána krvavá se do purpuru šklebí.

Ve starých topolech stín za stínem se stíhá

a z několika chat dým sloupem stoupá k nebi.

Ó, takhle v duši mít dnů svojich při západu

na všem tak teplý nach, své minulosti zbytek,

by volně se mi šlo jak ospalému stádu,

jež smutně ztrácí se do starých stromů kytek.

By jako z chatek dým šla modlitba má k výši:

„Dost, Pane, žil jsem již – co může přijít ještě?

Kam jsi mi pokynul, já pil jsem ze všech číší,

já poznal střechýlů i čilimníků deště!

Já pod lipami šel včel hlučných ve bzukotu,

já Tebe cítil jsem jak dómy gotickými

vlát dechem, budícím jen sílu ku životu,

jich květy na skráni jsem cítil, dýchal s nimi!

Nechť co jsi dal, jsi vzal, já za vše pravím: Díky!

vše bylo dobré tak, jak dal’s to, Svrchovaný!

a přece mírem tím, jest, cítím, převeliký,

krev proudem řine se z mé otevřené rány

jak z rýhy červánků na nebi otevřené,

v níž všecka nádhera dne srpnového zmírá,

ku které chatek dým se v modrém sloupu žene

a tratí ve stínech jak v pochybnostech Víra.