VEČERNÍ KRAJINY. (Tak tichá, tulivá, s večerní hvězdou v skráni,)

Tak tichá, tulivá, s večerní hvězdou v skráni,

s pár stromů kytkami, jež do stínu se hrouží,

za těmi chatu jen si bájí vzpomínání,

tak silně, stromovím že slabý dým se krouží.

Vím, jistě, za chvilku skrz větve světlo tryskne,

jak létla bludička by, v poskoku svém kolem,

či v staré vrbě kdes tkáň ztrouchnivělá blyskne

a dlouhý stín a vzdech se zvlní hnědým polem.

A vskutku stalo se, teď v stromech dým a světlo

a obé najednou, jak šel jsem v zamyšlení,

a nevím posavad, čím nitro moje zkvetlo,

zda skutečný to svit, či pouhé zrcadlení?

Však přece jest a byl... Ó, hloubi nočních tajů!

Tak jsme se illusí a upomínkou zpili,

tak sami stíny zde jdem kolem samých krajů,

krok do tmy – sletíme... však i v tom jsme přec žili!

A v posled všecko jest jak krajina ta tichá,

na místo noci zde, nám Věčnost všecko cloní,

a jenom zhluboka cos upomínkou dýchá.

Zda sen, či skutečnost? – A hlava mdlá se kloní...