VEČERNÍ KRAJINY. (V ráz celá krajina dnes změněna!)

V ráz celá krajina dnes změněna!

Idylka v tragickou se prosu hatí!

Z tmy prozvukuje hromu ozvěna,

červánku proužky obzoru lem zlatí.

Jich rudý sled mrak chvatně polyká,

jsa hydře roven; u rybníka v sítí

svou slední notu chřástal zahýká,

a celý kraj se v šera propast řítí...

Již nerozeznám chaty v topolech.

Ty vichrem zmítány se prohýbají,

a ve titánských s živly zápolech

se v rukou obrů třtinami být zdají.

Těch obrů nezřených zde bouří roj,

jich páže z mraků chumáčů se šinou,

hrom – jejich hovor, hlásá vzpouru, boj,

z jich pravic blesky v kotoučích se řinou.

Jak z hloubi duní to, se odráží,

mře v dálce kdes a rychle zpět se valí,

jak obři by již nebes zápraží

se dotýkali... v směs vše splývá v dáli.

Má stezka jest již ručej. Horský mlýn

hrom přehlušil, jak obrovitou houbou

by kraj byl smyt, na všecko padl stín

a všecko dýše úděsem a zhoubou.

A nevím, jíti mám-li vpřed či zpět,

tu do topolu přede mnou blíž sítí

pták ohnivák, blesk, ve plápolu slét’

a topol hořící mi v cestu svítí!