VEČERNÍ KRAJINY. (Zem zaduněla při té hrozné ráně,)

Zem zaduněla při té hrozné ráně,

do které bouř se celou silou slila;

mrak roztrhl se na západní straně,

a zjevno bylo – bouře dozuřila.

Pár malých blesků v rákos zapadalo,

pár ozvěn táhlých z hloubi zadunělo,

a v topolech se světlo pousmálo,

to v okénku se u přístěnku chvělo.

Tam jistě modlili se při hromnici,

teď oddechli si – okna otevřeli,

a nyní vidím, kterak shasli svíci,

by za svou tichou prací dále spěli.

Mlýn klepe zas... Zní život v stromů stínu

a z luhů vstává, proudí silná vůně,

jde z balšámu luk, z metlic, planých kmínů

i z leknínů, jichž plna vodní tůně.

Na západě shasíná slunce v slávě,

jak vítěz po bouři se hrdě vznáší,

tříšť drahokamů hází ve klín trávě

a zlatým prachem do topolů práší.

Ó, taký večer míti v žití sklonku,

i umíraje dávat zář a plání!...

Ó, písni moje, budiž rovna zvonku,

jenž teď se ozval nad ztišenou strání.

Sij mír a klid svou notou sladkozvukou,

po bouřích všech všem srdcím zoufajícím,

když zvoník, mdlou jenž rozhoupal tě rukou,

sám klidným stínem bude v prachu spícím!