Večerní kresba.

Do pole! Za mnou uzavřel se les,

Na mroucí požár dálný západ kles,

a nad ním první hvězda velká, skvělá

svým hrotem zablýskla jak zlatá střela.

A krásný svět byl, kam jen došel zrak:

pláň chvějnou v dáli zakryl mlžný mrak

jak matka svoje drahé robě v plénky.

Kdes řeka svitla jak pruh stříbra tenký

a lkala unyle a chřástal zavzlikal,

svou písní mraznou truchleti se zdál,

a vítr mdlý již těžkou, pozdní vůní

kdy stihnul naši pláň, ulehnul u ní,

a tesknou dumou naposled jak vzdech’,

se v keře stajil, kapradí a mech.

A z ňader země sladký život plynul:

puk každý med a bílou mízu linul

jak mléko živné plný matčin prs.

A svěžím list byl, květ i stvol i trs.

Tu v dáli nedozírné trysknul žlutý

roj jisker nad rys pláně nepohnutý

a splanuv usnul hned. Leč dýmu pruh

jak přehoušel se modral dívčích stuh,

se měnil, hrál a ztrácel v šeru zvolna.

A bůh ví sám, proč duma jakás bolná

se vkrádala mi v duši víc a víc – – –

Na mládí vzpoměl jsem, jak ztrácejíc

jak modravý se dým bez všeho sledu,

se loučilo v tom táhlém smutném hledu

se mnou – ach smutně tak, a v noci klín

tak splynulo jak dým a jako stín

a nádech smutku jen na žití pláni

zbyl pro dny budoucí a pro skonání...