VEČERNÍ LESY.

Den dokonal a utichali drozdi,

byl zbaven dobra volný, širý svět,

jak chodce krok, jenž v klášteře se zpozdí,

by rozléhal se táhle naposled.

Hvozd nedal dechu. Z únavy či z žele

strom stromu cizí chmuřil se a spal...

Takovou žádost, živ být bez přítele

na věčné časy, les ten vzbuzoval.

Takou pak lítost z osamění svého,

z něhož by vzešly muky blažené,

tajenou hořkost toho pocestného,

kterého každý z prahu zažene.