Večerní modlitba mnichova.

O bože můj, v té poušti strastí bledých

mi seschla tvář a bujný zmrtvěl duch,

jak hvězda ztracená tam v moři mračen šedých

můj tone um spjat u věčnosti kruh.

Na staré věži sejček smutnou hude –

smutnější pěje ach! mé srdce chudé.

Můj život uschnul jak květina v poli,

jíž v kalich z jara ostrý padl mráz...

nad uschlou květinou přec skřivan zašveholí,

kol mne však klene zblouzení se hráz;

já neznal jara v ledné bloudě poušti,

mně nikdy nepěl slavík v květném houští.

O bože můj, až v tichou lehnu zemi,

a srdce bolem bíti ustane,

až jarní dech potáhne haluzemi:

zda slza která v můj hrob pokane?

O dej jen to, vždyť srdce mé chce málo,

vždyť hodno slzy, nebo láskou plálo!