Večerní modlitba.

Kdy za večera s němou milostí

na chlumy porostlé, na stráně hor

červánků zlatý lesk se uhostí

a vrchole k nim toužně tulí bor;

kdy dřímá klasů sbor, a nad řekou

duch vodní roucho šeré prostírá,

kdy dýše den oblohou dalekou

políbení na čelo večera:

tu na dny vzpomínám, kdy pokorně

jsem před obrazy svatých klekala

a kdy jsem zřela k nebi důvěrně

s tou něžnou dětskou vírou anděla.

Tu cítím, že do nebes vysoka

teď jinak zraky moje vnikají,

že teď se modlím s láskou člověka,

s člověka bolem, s jeho nadějí.

Modlím se k slunci, ježto zapadá,

k ohnivým pruhům v černém oblaku,

k ssutině, jenž se krajem rozhlédá

a šedou skráň ukrývá v soumraku.

Modlím se k mohylám, kde naděje

bdí pověčná, ač věky umřely;

o bratřích mi tu báje zvěstuje,

jak milovali a jak trpěli.

Modlím se k půdě, jež tak velký lid

v mateřském odchovala objetí,

modlím se k srdcím, v nichž synovský cit

v čin lásky vzplanul krásnou obětí.