Večerní modlitba.

Ohnivá koule k západu se sklání,

a uhasíná v lůně modrých hor;

z hluboka vzdechnul sobě temný bor,

snad že ten život samé umírání...

Ve vísce kdesi zvoní na klekání

a ve příbytcích tichne rozhovor, –

modlitbou s Tvůrcem mluví země tvor,

zře denní práce zdar a požehnání.

Cestou mi kmitnul obrys kaple bílý –

do výklenku jsem její nahlédnul:

v ní svatý Václav – patron vlasti milý.

U hranic českých stojím na své pouti,

a z hloubi duše jsem si povzdechnul:

„Ó nedej nám ni příštím zahynouti!“