VEČERNÍ NÁLADA.

A všecko splývá v barvách zapadání,

v růžovém prachu chví se přede mnou...

Klobouček kdesi rozbělal se v pláni...

a v dál to táhne silou tajemnou – –

A v šeření se přede mnou cos chvěje –

kdož ví, je přelud, mha či útlý květ –

však jest, jak dých’ by květen do aleje

a prchá cos a nevrátí se zpět – –

To dýchlo na mne ještě jednou mládí,

ó, černé oči, z Vašich zřítelnic!

A to, co prchá, nic víc nenahradí –

Vy jediná, a nikdy, nikdy víc!

Náhoda, osud, určení či zdání – –

ó, byl to jeden z krásných zázraků,

že potkal jsem Vás cestou z nenadání

a našel světlo do svých soumraků.

To stačilo, že doteklo se pouze

mých stromů chvíli, blýsklo v haluze,

by zdálo se mi v bláhové kdys touze,

že kvetou znovu – – Krásné illuse! – –

Jdi, starý hochu, z cesty, jež se kloní

v pažity jara, v květů nádheru!

Z té drahé ruky kterak růže voní,

jen tušit můžeš za svých večerů! – –

Ó, dík Vám za to, že jste „bez zásluhy“

(to napsala jste v lístku jediném)

mých pozdních snů květ přijímala druhý

a tajemství mé skryla v srdci svém. –

Jen jedno jitro v máji jásající –

a pak už nikdy přímo v ústrety – –

A všecko, co bych chtěl Vám ještě říci,

v mé duši zbude jak hrad zakletý.

A z hradu toho jenom vysvobodí

vždy vzpomínky, co rok dal krásného:

to hledání i náhody, jak lodi

se potkaly za větru přejného – –

Ó, s Bohem... Mizí... Už se nevrátí mně...

Jen v dálce stužku růžovou tu znám:

tu na kloboučku nosila jste v zimě –

a nevím, proč tak na ni vzpomínám!

Ó, buďte šťastna! – Vše se v tmách už tratí –

jen já to světlo nesu v srdci svém:

Vás jenom tak jsem mohl milovati

silného pojmu celým obsahem,

tak pravdivě, tak závratně a zrale,

tak silně a tak bez naděje v cíl – –

A tma je už a rád bych nenadále

se po lesích a horách rozbloudil.

A rád bych teď šel bouří prudkou náhle

a nechal v sebe déšť a vichor bít –

snad proto, že bych jizvy země spráhlé

rád viděl v blescích vláhu nebes pít –

snad proto, abych u večer pak vlahý

moh’ také bouř své duše utišit

a vzpomínaje na Váš profil drahý

vyhýřit mohl na vždycky svůj cit...

Ó, dítě, vím, Vy také procítíte

tu chvíli, kdy vše mluví v předtuše,

kdy vše, co zraku dennímu je skryté,

plá, rozkvétá a zpívá do duše:

zvuky a vůně, květy plné rosy,

i dálky světly nebes vznícené – –

Tu vzpomeňte si, že Vás rád měl kdosi,

kdo pozdě přišel k bráně zamčené...