Večerní obět.

Od kostelních věží znějí

Zvony večerní,

Větérkové chladně vějí,

Víc a víc se tmí.

Bělorouné stádo bére

Z lad se s brekem do vsi šeré.

Slavíčkové v háji pějí

S libou zvučností;

Starých hradů zdi se rdějí

V bledé skvělosti.

Rolník trudné práce nechá,

Unaven k domovu spěchá.

Luna svítí jasnou září

S nebes výsosti,

Ve vlnách se s bledou tváří

Zhlíží v temnosti;

Hvězdy, věrné druže její,

Vůkol ní se hrdě skvějí.

Příroda teď odpočívá,

Zesnula již ves;

Žádný hlas se neozývá,

Utich’ lesní ples.

Černá noc se s stíny blíží,

Mrákotou zem celou tíží.

Komuž tato luna svítí

V bledé skvělosti?

Komu obor hvězd se třpytí

S modré výsosti? –

Hle! toť obět přirození

Tomu, jehož konce není. –

Bože! Ty, jenž hromohlukem

Nám jevíš moc svou,

Veleben buď slávozvukem,

Ctěn i lyrou mou!

Ty jsi mocen v lásce, v hněvu,

Ty jen hoden slávozpěvu!