VEČERNÍ PASTEL

Vyhořel západ v mnohá prisma žhavá,

z kosmické sopky řinula se láva

odněkud ze dna,

záplava sladká tolik, jak je hrozná,

v kratičké chvíli zpupná duše pozná,

kterak je bědná.

Zelené nebe jako moře siná,

topas i granát v nitru pohasíná,

vulkán se tiší,

na cestu k ráji padly stíny prvé,

není už ohně, není tolik krve,

je nám však bližší.

Vyhořel západ. Krátery se temní,

zmlkají vroucí vary vnitrozemní,

smráká se v ladech,

oheň už vydal ničivé své síly,

prostřel se šírem smutně po něm zbylý

růžový nádech.

Sladko je nyní za soumraku v poli,

kamenný světec s ozlacenou holí

v pískovci sivém

v zániku světel obrovitě vzrůstá,

hraní se jako silueta pustá

tajem a divem.

Vyploula první zádumčivá hvězda,

ani se jiskrou vesmírnou být nezdá

se země zřenou,

tak jako ruka na znamení skrytá

v nesmírné dálce pochodní když kmitá

pol umořenou.