Večerní patření.

K západu slunce se chýlí. Růžovitými posívá

Oblakové hory věncy; zlatem již vršky planoucí

Klidně slaví odchod zvýšence do lůna tichého,

Ještě jenom jediný zásvit se tratí v zlatolýčí.

Nášedivá mlha rozplývá se po obrubě lesní,

Kupně se mračna rudá v hladinách rybníka pokojných

Zhlíží; zvolna rybák rozkládaje síť na lodičce

V soumraku vlnky čeří, dvojitá vesnička ze sádků

Modrošerých kyne s háječkem borovým, libě vůkol

Kraj v měňavosti barev plyne v obrazu krásném.

Hlas jasný opodál zvonců zní z leštiny temné,

Větve sytý skot rozvinujíc, vážným po pahorku

Tihne krokem, veselou si klučík vzadu zpěvkuje píseň.

Větrninou se zatím roznáší hláholy v ohlas

Z veské vížky na sen připomínajecího klekání.

Z proutí šum vrbového tichý vyniká u potůčku,

Anto zlehounka crčí dolinou – kde se duch s zmilelými

Předměty rád trudu prost všelikého zabývá,

Tamto hrčí zas přes křemení klidné u chaloupky,

Z píšťaly líbezné kde večír loudí zvuky pastýř.

Pod hustými chodec polehá mdlý lipami, jenžto

Z svých ramenou květ a ochladu naň větříky nesoucí

Jemně vypouštějí. Z pustých čarodějně vyhlídá

Luna sutin hradu tamto starého; po obloze jasné

Postupujíc semotam vine jen zsinalými se mráčky.

Slyš! slyš! hlas to jaký sem z mrákot houštiny nízké

Zakroužil medové zvuky? Zlehka nyní povyráží

Z líbezných melodý v jemnější; kouzloplnou již

Stříbrně hláholujíc roznáší hudbu povětří

Tknuté v kraj poutichlý. Nezni, umlkni, slavíčku!

Z dřímoty touhu nebuď! Jihnoucí srdce pojímá

Tak blahocit v sladkém celování dívky milostné.