VEČERNÍ PÍSEŇ HLEDAJÍCÍCH.

Hledáme cestu. Jeden tak

a druhý jinak, jak se dá.

Nad strží orel, dravý pták

jen co si kořist vyhledá.

Hledáme cestu, tuláci

a do všech oken nahlédnem.

Poznáme: už se nevrací,

co ztratili jsme každým dnem;

hledáme cestu k štěstí z běd,

trnitou stezkou roklinami;

v skaliskách zmije nevidět,

cos ale syčí mýtinami. –

Kdož zrodili se, hledat jdou.

Vše ztichlo, hvězdy rozkvétají.

Na prazích děti hledí tmou

a v srdci prudkou bolest mají.

Ubohé děti neusnou...

Děsí se hloubek prosté děti

a cestou ve snách plamennou

chtí v nekonečno doběžeti...

A za prvními kroky strach

a noc se černá, temná šine,

jsou třasaviska v nížinách

a bludičky vždy nové, jiné,

jsou křivé stezky ve stržích,

nás chytají se vrbin spáry,

pták horský – jak by vydal smích

nad přeplutými suchopáry; –

hledáme cestu,... pozor jen,

až měsíc vysvítí, my díme,

hle, celý kraj je zapředen

do tmy, jíž ztěžka rozumíme. –

Hledáme cestu, – už se dní.

My řekneme: až slunce vzplane,

v něm naše touha poslední

a celé naše lidství vstane...

A kdo nepřejde rokle ty,

nenajde cestu před západem,

je prokletý, je prokletý

a jeho život leží ladem...

A kdo nepřejde rokle ty,

je prokletý, je prokletý!...