VEČERNÍ PÍSEŇ VĚZNĚ.

S červánkem poslední již zmírá slunce zář...

V povzdechu zármutkem zas moje zbledlá tvář

mu na odchodnou kyne.

Jak zašlý paprsk ten, i mého žití svit

co záře hasnoucí té noci v hloubi skryt,

žaláře v hloubi hyne.

Kol černých soumrak stěn, a děsný sovy kvil

zní v ohlas na můj vzdech, na zniklý blaha cíl,

jenž v moři krve zašel.

Zvuk hlasu hynoucí, ni vřelé slzy žal

květ mládí nevzkřísí – jej vichr rozmetal,

on v bouři hrob svůj našel.

My klesli – nebes kruh se krví rumění,

na čele našem tkví již rabů znamení,

noc čeká nářků dlouhá –

a hrdá píseň má, již stihlo prokletí,

již nikdy volnosti v den zářný nevzletí,

jest marna všecka touha.

My zašli – žalář ten se jedněm hrobem stal,

a druhé nepřítel zas v cizí vlasti hnal,

a marné stesky, hoře –

nám nevzplá útěcha ni záblesk naděje –

a slza, slza má, než ráno zavěje,

zapadne věků v moře...