VEČERNÍ PÍSEŇ ZOUFALÉHO.

Rozenko zašlých dnů, ty hvězdo večernice,

radosti zábleskem mně zjasni bledé líce,

já plesám – druh tvůj v mrtvé poušti skalné,

a neklesnu – mně kynou vlasti dálné!

Já doždál, dočekal – již nic mne nezarmoutí,

má dráha skončena, cíl kyne mojí pouti,

té pouti bolestné, jež hořem jen a lkáním –

a přec teď zalétnu já k tobě s radováním!

Já hledal útěchy – a ty jsi slzy znala,

když mysl ubohá se v žalu rozkochala,

tys zřela bolest mou, když zoufalstvím jsem zmíral,

a v světě jediný jen úsměv tvůj mě vzpíral.

Dnes trpím naposled, a s dávnou tužbou v oku

se ztopím na věčnost tvé záře v jasném toku –

dnes zíráš naposled v mé hořem zryté líce,

buď zdráva, hvězdo má, ty hvězdo večernice!