VEČERNÍ PÍSEŇ

Je večer. Umlkli ptáci,

a západ zhasíná.

Vždy více a více v tmu ztrácí

se lesní pěšina.

Jen babka s klestím se béře

tu sešlá, vrasčitá

a přes výmol, kořeny v šeře

tak těžce klopýtá.

I její dozněl krok v temně,

a les pad do ticha,

ba, zdá se ti, slyšíš, jak země

si volně oddýchá.

„Jsme samy!“ stromy si vzdychly.

„Jsme samy!“ šeptá keř.

„Jsme sami!“ dí ptáci, a v ztichlý

jde palouk pást se zvěř.

Co chceš tu – pravím si – hochu?

A mechu po měkkém

jak odcházím, hanbím se trochu,

že též jsem člověkem.