VEČERNÍ PÍSEŇ

Když se večer sklání

nad rybníky, nad nivami,

slyš to tiché lkání,

houštím, lesy, planinami!

Vstalo z vůně kraje,

z hustých korun starých stromů,

cesta vydechla je,

kudy brav šel z pastev domů.

Za sluncem se neslo,

za oblaky, jež se honí,

v nízké meze kleslo,

mateří kde douška voní.

Věř, to duše všeho

v stlumená se dívá lada,

z ticha velikého

stlumený ten nápěv skládá.

Touží po měsíci,

který vyjde v příští chvíli,

přes rybníky spící

paprsek svůj táhna bílý.

Slyš, ta hudba snivá

houštím, lesy, planinami!

Duše všeho splývá

s květinami, s tvorstvem, s námi.

Splyne se vším němě

korunami starých stromů –

pojď, tu duši země

neseme si v duších domů!