Večerní plavba.

Moře blankytem jsme jeli

v báseň divuplných krás,

s pyšnými kde horstvo čely

v nebe roste: na Kavkaz.

Vlny sotva oddychaly,

Euxin, hněvný vodstva pán,

klidně dřímal, druzi spali,

na můstku stál kapitán.

Pocestní se v lože kladli,

mne jen zlíbat nechtěl sen;

opřen lodi o zábradlí

stál jsem v dumách pohroužen.

Skvoucí hvězdy v moři plály, –

zlaté růže božských niv –

jasnily se v blíž i v dáli

snivé duši na podiv.

Jedna, poupě z polovice,

zsvitla jako slunný skvost...

viz, toť zlatá dítka kštice,

tvářka – postať... Bože, dost!

Toť mé dítě milované

v siných spoustách dálných vod!

Tvář mi hoří, oko plane –

je to skutečnost či svod?

Ach, jak smutně na mne zírá...

kývá... šeptá: „Otče, spěš!

Což mne z moře, jež mne svírá,

na své srdce nevzneseš?“

,Vznesu tě!...‘ V tom výkřik žalný...

Ženina mne chytá páž:

„Proč tvé oči zas tak kalny,

proč se chvíš, co zase máš?“

Bože, což jsi neviděla

onen zjev?.. tam v záři stál;

dceruška v mou náruč chtěla,

a já v lodi prchám dál! –