Večerní procházka.

Srdce mého drahá paní,

nevím sám to více ani,

co vše leží mezi tím,

když v té chvíli těžké, dumné

naposled jsi stála u mne

a v dál zřela s pohnutím.

Ba mně zdá se, věčnost celá

jako by tím prázdnem zela

od té chvíle, paní má.

„V neshledání,“ řekli jsme si.

V tmách tvé oči zhasly kdesi.

Díval jsem se za nima.

Pak se snesla zima na zem.

A tak smutno bylo, mrazem

chvěli jsme se v těžkých snách.

A pak jaro přišlo zpátky

– chvíle jen – a bez památky

zašlo zas. – Já k srdci sáh’.

A zas podzim, teskná doba

umírání. – Rok. – A oba

zas tu ruku v ruce jdem.

A já poznal ty tvé tahy

a ten zjev tak milý, drahý.

Zřeli jsme se s úsměvem.

Jak ti bylo? – Jsi tak bleda,

duše má. Co v dáli hledá

teskný zrak? Jdem tiše dál.

Měsíc bledé světlo leje

na nás dolů do aleje

a v tvém oku září vzplál.

Vzdáleni té vřavě ulic

jdem tu zas – ty plaše tulíc

hlavu svou k mé mlčky jdeš –

A jak tady mluvit slovy?

Je kol večer adventový –

loni jsme tak šli tu též.

Šli jsme kdysi také tady

a den naší lásky mladý

září plál. A kolem, hleď,

jako loni ještě vše je.

Jen to listí víc se chvěje

a je blíže k zimě teď.

A my tady v snivém šeru

chodívali za večerů.

Zda ten chrám tu ještě znáš?

Také jsme tam byli kdysi

a tam, drahá, slíbili si

– – zda si ještě vzpomínáš?

Vidíš, vidíš. – Tobě ale

chvějí se ty ruce malé.

Hle, teď z chrámu vyšel lid.

– Než ti budou vínek plésti,

pojď se za to zašlé štěstí

zašlé lásky pomodlit.