Večerní procházka.

Pojď, bloudit města ulicemi.

Již tíhne bledý soumrak k zemi

jak k matce dítě ztracené.

Nach západu kol zlatí štíty,

a prastarý dóm obrovitý

se koupe ve mze zlacené.

Po střechách, krovech svit se vine

tu živěj svítí, hraje, hyne

a rozplývá se, zaniká.

Já dím ti: Hleď, tak často hasne

ve vlastní, záři zlatojasné

sen nejkrásnější básníka.

Hle akácie zádumaná!

Se hlavy její vonná manna.

na dlažbu padá kamennou.

A jak jen vítr tichý hnul se,

ku jihu její vůni nese

a pozdrav v dálku touženou.

A dole řeka svoji dumu

uspává v jemném, teskném šumu

a malé loďky žene vpřed.

Ty rychle letí – vzhůru, dolů –

co lásky nesou, štěstí, bolu,

a řeka smývá každý sled.

Kam jíti? Velké do opery?

nuž tedy, moje krásná Peri,

jen blíž se přitul – tak – jen blíž!

Vždyť z okolí co temna padá

v mé srdce, moje vílo mladá,

ty vše svým stiskem zaplašíš.

A pak než vrátíme se domů,

zde, u hvězd, řeky, soch a stromů

vše přísahy mi odříkáš.

Zda z duše jdou, či kdes už dříve

jsi nalezla je v knize lživé,

já ne, ty sama nejlíp znáš.

Však rychle! Nechme opojení!

Snad zítra; každé probuzení

nám nové muky číš jen dá...

Náš fauteuil čeká, ouvertura

již v slabém chvění sladce zmírá,

a opona se pozvédá!