VEČERNÍ PROCHÁZKY.

Když snivý večer tmí se nad rybníky

a duby obrovské se ve tmě tratí,

jdu procházkou rád hráze na chodníky,

vím, příroda mi klid do duše vrátí.

Má duše láskou, vším je přesycena,

a proto Třeboňské tak rád mám kraje,

kam zřít je všude hládě zamyšlená

a v barvách soucitu vše plá a hraje.

Cos ve mně umírá, co nezemřelo,

o jaru, plesích, nových pracích snívám,

jen chladný vítr ovívá mé čelo,

a všecko slzí, kam se jenom dívám.

Ó západy na hrázi Rožmberské,

ty věčně musí žít v mé duši snivé,

kol knížecí se lesy Švarzenberské

jak věnec smuteční pnou zadumčivé.

Mou duši nemocnou to rozechvívá,

když v dálku hledím roztoužen, vším spilý,

jak hladina se blýská zlatosivá

a stříbro na ni sype měsíc bílý.

Když vody nad hladinou zelenavou,

i nad lesy červánků záře sálá,

mně zdá se, jakoby nad mojí hlavou

to záře mládí mého plápolala.