VEČERNÍ ROZKAZY.

Ty jsi dnes neviděl, jak slunce zapadlo

do fialových vln horoucích dálek?

Věř, jak se nížilo, vždy větším květem plálo

a nebe zažehlo požárem válek.

Oblaka hořela jak zapálené doly,

z nichž není východu po katastrofách.

Čís rozmar nebo hněv v plameny sypal soli,

by barvy sršely z nich v mocných strofách.

A k čemu nebesa mám tobě přirovnati,

bys vetchý obraz měl zašlého zjevu?

Toť vřesy ohnivé, jichž kytku chci ti dáti

i s rythmem hromovým vzdorného zpěvu.

Však vyjdi z jizby své, na hory pospěš za mnou,

já slunce zadržím na malou chvíli.

Po cestě k světlu jdi! Ne do tmy cestou klamnou!

Těch na cíl neptej se, kdo slunce pili!

Šat strhni zbytečný, bys podobal se vánku,

jež kolem okenic jde neslyšený,

by chorých nebudil v nejsladším prvém spánku

a pouze šepotem navštívil ženy.

Dech slunce ucítíš, až potkáš pozdní stáda,

jež z pastvin na stráních spěchají domů.

S nimi se nevracej! Většího tepla střádá

ti teskné srdce mé v hovoru stromů!

Kol dívek pospíchej, jež ve slunci se vzňaly

a všechny panensky ti voní lesem.

Jim nevěř, nevěř jim, když písní tebe šálí:

„V nás slunce zapadlo, je v těle nesem!“

Nedej se zastavit’, až uzříš kvésti hlohy,

jež dí: „Jsme jediný kvetoucí paprsk bílý.“

Však u skal potkáš-li snad zatoulané bohy,

změř bez milosti hned své s nimi síly!