Večerní signál.

By Augustin Eugen Mužík

Již zavlád’ večer krajinou

a nad městem se nese

tak zvolna, jako velký pták,

jenž křídly sotva třese,

a přes ty zřítelnice již

mu černá blána pne se.

Co souzvuk zvonů večerních

již dávno zanik’ tiše

jak vážný, mužný, krásný zpěv,

jenž vznes’ se v nebes výše,

k těm hvězdám, jimiž neznámá

tam ruka bibli píše.

Tu z dvora divné budovy

v tom povědomém slohu,

jak ztrnulý řad vojáků

by zkoušel tam svou vlohu,

stát dlouho tiše, nehnutě,

mít jako kámen nohu,

Se ozvou zvuky polnice.

To hudba srdcí živá,

toť podivná tak píseň jest,

tak toužebná, tak snivá,

ta prodírá se okolím

a zvolna se tmou splývá.

Je ticho kolem. Města ruch

již usíná, se ztrácí

hluk vozů, křik a rachot kar

se v ticho smrti zvrací,

a z prázdných ulic ztratili

se lidé, psi i ptáci.

Je devět hodin. Na věži

kladivo ve zvon mlátí.

Řad krámů mlčí zavřených,

kdo pracoval, můž’ spáti,

a stíny vážných sousedů

se po hospodách tratí.

A z hor, jež v dáli, daleko

až v krajích snění stojí,

se valí stíny do města

a z polí tmy se rojí,

a milá vůně květných niv,

jež stesk i bolest hojí.

Tu divná píseň, dojemná

tou nocí zazní tmavou.

Zvuk prostý – kdo mu rozumí,

v něm slyší duši žhavou,

a mnohý sen a vzpomínka

pak žhavě táhne hlavou...

To vojín volá do dáli

na kohos, kdo mu milý,

na jednu líci svraštělou,

jež zvolna v hrob se chýlí,

na lány rodné dědiny,

tak plné zdravé síly.

Na děda, který počítá,

zda uzří ještě vnuka,

na děvče, jemuž se modlení

to bolně srdcem cuká,

na matku, jíž se stářím již

chví na růženci ruka.

Na svého koně, který rže

a touží po něm v dáli,

na domácího psa, jenž stár

a jemuž zrak se kalí,

na býka, který řve, jak v noc

kdy bouřný mrak se valí.

A z písně zvučí bolný stesk

po všem, co nechal v kraji,

v tom rodném, kam ty myšlénky

jak ptáci zalétají,

po všem, co srdci draho je,

a teď jen už jak bájí.

Po zpěvu bujném, mladickém

svých bodrých kamarádů,

po směšné hudbě šumařů,

po tance lehkém spádu,

po pitkách, schůzkách, námluvách,

po práce drsném řádu.

Po hluku těžkých povozů,

jež s úrodou se plíží,

jak obtížený mravenec

kdy k domovu se blíží,

po starém pluhu, znění bran,

jež pole zuby kříží.

A po rodinném životě,

zkad vytržen byl divě,

po příslušenství ku obci,

jež čeká trpělivě,

po povinnosti, po lásce

k té rodné, zlaté nivě.

Snad navrátí se domů zas

a záhy shodí s těla

šat nevolný ten, otrocký,

znak tupé kázně s čela,

a mladá duše rozletne

se polem volná, smělá.

Snad štván zde bude na jatky,

jak tupý brav kdy ženou,

a jiné bude pobíjet

svou rukou zkrvácenou

proč nevěda, až klesne sám

se hrudí prostřelenou.

A nad ním tráva poroste,

jej zapomenou záhy,

jen jedna duše ne, jíž on

byl zdroj životní vláhy,

jen matka ne, jež bude lkát

po všecky žití dráhy...

Je noc a signál doznívá,

hlas jeho v tmu se ztrácí,

to jak kdy slza doteče

a srdce dokrvácí,

a za vzpomínkou vzpomínka

se v černý potok kácí.