Večerní slunko. (II.)

Já míval slunce rád snad odjakživa,

ať nejtrudněj v mé hrudi bývalo,

jak problesk jas tvůj, vody kapka živá

do srdce skrápla a už zpívalo.

Žel, pro tu lásku snad, já nevím ani,

mně bozi tvojich jasů nepřáli.

Však vyšlo’s přec a v polibku jak vzplání

dva milenci, hned jsme se zasmáli.