Večerní slunko. (III.)

Už stáří ťuká na dvéře:

nu, vpusť mne, vpusť mne k sobě!

a pohladím tvé světlé kadeře,

líc změním k nepodobě.

Na čelo vrásek nasiji

a páteř trochu ohnu...

Já myslil ještě: brázdy vyryji –

a třeba světem pohnu!

A už je konec oračky,

snů přízu duch už netká.

Až jednou, slunce, přijdeš na táčky,

šedého uzříš dědka!