VEČERNÍ STÍNY.

Když slunce hled shasne a měsíc svůj žlutý

na krajinu stmělou rozevře zrak,

na koberce luhů, na smutných vrb pruty

modravých stínů se shoupne mrak,

na hořící květy mých zahrad si lehne,

nádechem sinavým zabarví dol,

a od květu ku květu ssát rozkoše se sehne

Smrtihlav, Zániku apoštol.

S žárem, jenž v krajině za doby denní

(ó, jak je prudkým a těžkým ten žár)

místo si nad květy luhů mých smění

stín modravých par

a v sítinách, vrbinách i olší shluku

si sinavé postavy dávají ruku

a na všem jich tenounký visí cár

a zahradou

plíživým krokem ke mně jdou

a dveří úzkou skulinou

se v děsnou tiš ložnice prolinou.

A nemožno, nemožno, abych prch

před tenkými prsty zlověstných mlh...