VEČERNÍ STRÁŽCE.

Proč se ten měsíček

na nás tak zadívá,

když mě má dívčina

po tváři hladívá?

Proč se ten měsíček

tak mile usměje,

když se v mé náručí

dívčina zachvěje?

Proč as ten měsíček

tak jasně zazáří,

když se můj octne ret

dívčině na tváři?

Proč se ten měsíček

tak mračivě dívá,

když se má milená

se mnou rozcházívá?

Pověz mi, měsíčku,

proč nás tak prohlížíš?

Snad nám to spojení

naše tak závidíš?

Měsíčku milený,

zapuď tu závisť zlou,

máš tolik družek kol,

namluv si některou!

Namluv si některou,

líbej jí její vlas,

jest-li to neumíš,

přiučuj se od nás!

„Bláhový hošíku,

nezávidím Tobě,

ale rád pohlížím

u večerní době

na milou dvojici,

kterak se objímá,

jak na se pohlíží

zářnýma očima.

Ten obraz kouzelný

často mnou zachvěje

a ret můj rozjařen

mile se usměje.

Nežel a netruchli,

přeju ti štěstí tvé,

věř, dal bych pro vás jas

i všecko zlato své!

Pro to se nesužuj,

že na vás pohlídám,

vždyť za to poklad tvůj

noc celinkou hlídám!“