VEČERNÍ TÁBOR.

Jsou mlhy a stesk ve zdejším kraji,

jsou tiché noci bezlunné...

Přízračně

světýlka nad močály hrají.

Ale zde nový se jiskří život,

zní píseň a duní pevný krok,

den pyšný, zářící, veselý

jak v svěží májové neděli

jde zapadlým krajem,

kde rozbilo chudé a děravé stany

i písně své hodilo na vše strany

naše vojsko.

Magicky v mlhách ohně planou,

tiše se ozývají hlídky

tlumeným heslem na přivítanou!

Když tichý měsíc

vypluje z mraků a v stany svítí

na osmahlé tváře bojovníků,

když slyšíš jich tvrdá srdce bíti

spokojným tempem, víš, v divokém ryku,

v bouřlivém boji až polnice zazní

k útoku na cizí zákopy –

ta srdce se nesevřou, nestisknou bázní,

ty oči se nezkalí úzkostí smrti,

ty svaly nezměknou, ty duše neklesnou:

půjdou a vrahy své zdrtí!

Ach vy, nad něž jsem nikoho v žití

více snad nemiloval!

Vy, již v ponurém národa bytí

budete pýchou a slávou, již dal

genius jeho, jenž v těžkých dnech bdí!

Vy, kteří jste hotovi, kteří jste silni!

Vám nový den vítězství přisoudí!

Spí. Dýchají tiše a pravidelně.

Nesejde úsměv nikdy s jich úst!

Kdos zašeptal mdle cosi, nezřetelně...

A toužíš dotknout se všech těchto úst,

v jediné objetí sevřít jich duše...

Zas vidíš po velkých dnech utrpení,

zas vidíš své země slávu a vzrůst,

čest, sílu, vykoupení!