VEČERNÍ TOUHY.

Vždy večer, když už ztichnou lada,

a vlak se žene po hrázi,

z mých rukou kniha, péro padá,

má duše v dál jej provází.

To k Praze vždycky letí zlaté,

ba letí – není míchaný –

kam sny mé plakat chodíváte,

kam zrak můj bloudí ztrhaný.

A dumám, jak hřmí noční plání,

jak dýmá kolem lesů, měst,

a nad ním tichou nebes bání

zář klidná plane zlatých hvězd.

Pak v tunel kterak zmizí černý

a v hlučné vjede nádraží,

kde expresů dav čeká věrný,

jenž kufry v Prahu rozváží.

Ó kdybych mohl v onu chvíli,

jež pobouří vždy nervy mé,

na vlak ten skočit, pryč jenž pílí,

zde člověk žití prodříme!

V to sladké město, plné jasu,

kde lehce bol se setřese,

kde gigrlat lze poznat krásu,

a dívky ryzí secesse!

Tam láska večer zkvetá svěží,

a mnohá dívčí kyne líc,

co tady venku každý leží

a pes jen vyje na měsíc!