Večerní vycházka.

Svit západu se rděl juž nad lesy

a růže házel nad vrcholky stromů –

Ty čekala’s, až páž má zavěsí

se na Tvoji, a hned jsem vyšli z domu...

Jak pěnice, když máj ji rozjaří,

Ty’s dítě, byla veselá a svěží,

jak pramen já, jenž v teplém podjaří

s šepotem vroucím kol své nivy běží.

Smích na rtíku, a do pol ramenou

lehounký šátek venkovského kroje –

tak rozňala’s mou touhu plamennou,

že vřele stisk’ jsem bílé ručky Tvoje!

Ty’s prchnout chtěla! – V konec aleje

však vnik’ tu právě pospěch našich kroků,

a náhle, jak když vínem zaleje – –

nám západ vrhnul žár své výhně k oku!

Vše kol a kolem jako v plameni

a rudém nachu zatřpytlo se zkvětlé,

výš nad hlavama v tichém šumění

se větve lip nám v jednom třásly světle,

a každý lístek jejich perutí

se chvěl a kmital v zlatých jisker lesku –

– jen černé dole kmeny bez hnutí

nám stín svůj kladly v ozářenou stezku!

My cítili, ten skvoucí jejich jas

že nadšením až do prsou nám svítil,

leč radost naše vzrostla na úžas,

když u výši se jásot náhle vznítil,

jímž na hnízdech, juž loučíce se se dnem,

v lip obrovských a květných koši medném

si naposledy ptáci zpívali...

Tu dech můj sloučil s ohněm Tvých se rtíků,

a v oči jak jsme sobě dívali –

my cítili, že v témže okamžiku

nám duše obě v jednu splývaly!