Večerní zvon

HOVOŘÍŠ KE MNĚ, HOVOŘÍŠ,

otvíráš bránu v jasnou říš,

kovové srdce vítězí,

táhne mne vzhůru řetězy.

Ale proč druhy v tržišti

jak slepce v pustém bludišti

necháváš chladně do tmy jít,

nebouříš touhy ani cit,

nebudíš lítost v netečných,

v sadařích pláněk zbytečných?

Zvoň, milý, bouřně v sklonu dne,

zvoň, až se srdce utrhne,

zvoň, až sám pukneš hořkostí

nad tvrdých srdcí podlostí!