VEČERNÍ ZVONY.

Jak s nebes výše hlas by k zemi slít’

tak dumavý a jasný, vítězný,

v němž duše mrtvých smyslům smrtelným

se ozývají jásajíce vstříc,

tak splýváte vy, zpěvy záhrobní,

v mé srdce, nejen sluch, ba na dno až.

A celý život můj se z vaší hudby

mně ozývá – hlas mládí, nápěvy,

jež jako dítě zpíval jsem, a hluk

těch drobných bouří, v kterých mladá krev

se rozkypěla jako řeka vichrem,

kdy plným proudem s břehy zápolí

a hrozí strhat hráze svévolí.

Ó, prvních bolů steny divoké,

v nichž zoufal život jinocha, kdy láska

mu v ňádra sáhla rukou žeřavou

a bolavého srdce dotkla se

mu ortel hlásíc: „Budiž věčně kleto,

trp stále mnou, já neopustím tebe,

tys navždy mým, svou černou krví spíjej

se v marném blouznění, a vlastním žárem

se stravuj v taji, květy krvavé,

jež vytryskly z tvých ran, syp v cestu jiným,

by nevědouce po nich šlapali,

kde nejvíc bolí... všední masku měj

a nejkrásnější růže trhat chtěj!“

Ó, jest to tentýž hlas zas, zvony vy,

jak tenkráte, když těžký lásky kříž

mne k zemi svalil poprvé, a v trýzeň

mou nikdo s těchy slůvkem nevstoupil,

neb trpěl sám jsem, zapíraje bol

jak neduh zlý... A nikdo nesetřel

můj pot, mé slzy, prázdná byla tak

ta lada písčitá, kde ležel jsem,

a moje srdce bylo jako kotel,

v němž čarovné se vaří koření...

tu ozval z dáli váš se hlas, ó zvony!

Zněl nekonečnou melodií on

tak jemně, stlumeně jak matky ston.

Ach, byl to vskutku drahé matky hlas.

Neb když jste stichly vy, on ještě zněl,

zněl dál jak vodopád, jenž šerem lká,

jak poraněný pták, jenž v noci zmírá

své mládě hledaje a nenalézá....

Však my se nalezli... A celá naše bolest

a láska naše – a matčina větší

a jako slunce čistá, horoucí

se rozlila v déšť slz tak pokojný

jak letní déšť, jímž tryskne náhle znoj,

jenž hrozil hromy, vichrem, povodní,

a nyní seje úrodu jen kol.

Tak požehnáním byl mi onen bol.

Tys, matko, odešla... já byl jak keř,

jenž s kořenem je z půdy vytržen.

Ó nové srdce hledej, ubohé

si srdce mé!... Ó svatá, svatá jsi

ty bolesti, tys nejsvětější všech,

ty pro máť bolesti! Ó tebou Bůh

nám mnoho odpustí, co neodpustil

by jinak nikdy. Ty jsi dobra zdroj

v nás nevysychající do hrobu,

a modlitbou tvá každá vzpomínka.

V tu modlitbu zněl nápěv andělů –

to, zvony, jest váš mírný, slavný hlas,

v něm s mojí matkou shledáme se zas.

Byl večer jarní. Jako oblaky

se květy leskly na větvích, a van

byl vůní spit a mladý, svěží list

jak usínal by sladkou mdlobou. Stín

se kolem snášel, kdesi slední pěl

svou píseň pták, a hvězdná, tichá zář

se rozplývala jako zlatá pěna.

A tehda přišla ona, Musa má.

Tak vešla tiše jako světlý duch,

já mnil, že mé to matky světlý duch –

a děla jen: „Trp, proti křivdám horli!“

A opět znikla v hloubi šera kdes

– tak bouře mizí rozechvělý les.

Leč v srdci zůstal její svatý jas,

jej neudusil čas, jej nesvál vichr,

když vášeň nečistá naň na chvíli

svůj kladla popel, on vždy mocněji

pak vyšlehnul a klidně dále plál.

Byl oltářem, mé srdce plálo tam

za viny mé, za lidstva zlo a hřích,

ó, věčná tryzna krvavá to jest,

jež svítí lidstvu z duše básníka,

svit milosrdí, práce, volnosti.

Zda chápe svět? To jedno pěvci jest.

Jen hlas váš, zvony, v noc kdy hovoří,

tu s vámi on se bohu pokoří.

Teď velebným a jasným souzvukem

zní celý život můj jak velký zvon,

jejž pracně dříve ruka mozolná

v let rozhoupá, než hlahol ozve se.

Leč jednou, když juž srdce mohutné

v hruď udeří, tu celá mocná bouř

se citů ozve... a vše – mládí stesk

a nesplněné touhy, zklamání

a práce, trudy, nové naděje

a láska k dobru, temna nenávisť,

shon okamžiku, zemských bahen rmut

a nekonečna nad tím rozpjetí–

vše v životu se souhlas rozletí.

Tak žiju, cítím, toužím, pracuji

jak jiných tisíce, jich nejsa lepší.

jen cítě více snad jich vlastní bol

a prázdnotu a popel zemských dnů

a chvilek štěstí přelet kolibří

a na jich křídlech krve krůpěje...

Hlas zvonů večerních mi vzpomíná,

že záhy povel přijde, odsud jít.

Zas jiní přijdou, nový stvoří svět,

a sboří náš a stranou pohodí,

co nevzali jsme s sebou do hrobu...

Čím budeš, památko mé matky, jim,

čím budu já pak následníkům svým?

Jen prosím Boha, umírání mé

by bylo večer... Měkký soumrak již

když ustýlá se na zem, na duši,

a noční ticho rozlévá se kol.

Ach, tenkráte zní zvony večerní!...

ty vezmou duši mou, tu zmatenou,

však pravdu vždycky hledající. S ní

se rozhlaholí slavnou modlitbou

nad vlastí, lidstvem, bratry trpícími,

až vlastní bídy zapomenou, dál

jak slabší, slabší hudba budou hrát...

jak hudby zdání... poslední již tón...

A sladký bude, smířlivý můj skon.