Večerní.

Den zlatý na sklonku. Jdu od tebe

a v polosnu zřím ještě oči tvoje,

kam zadívat se pak, – než na nebe?!

Hle! Září v plné kráse – bez závoje;

sní? Nesní, láká modrým úsměvem

své berušky. – – Den zlatý na sklonku,

jdu od tebe;

kde které srdce – tepe do zvonku,

kde který sen – dlí v nebi svém!

Ne, zemi nevidím teď v podvečer,

mám tebe ještě srdce, duši plnou

a odnáším tě s sebou do těch sfér,

jež topí žal svou pozlacenou vlnou,

jež kropí čelo luny paprskem

a jiskrou hvězd. Ne, zemi nevidím

teď v podvečer,

kde která touha – rozlétá se s ním,

kde který sen – dlí v nebi svém!

Ach, tonu zase již v ten okamžik:

tam nebe tuší jiných nebes chvění,

já tuším vroucí našich duší styk –

to nekonečné, čisté – polibení;

i naše láska byla srpečkem,

kam naroste?! – Ach tonu zase již

v ten okamžik,

kde které štěstí – letí dál a výš,

kde který sen – dlí v nebi svém!