Večerní

Maják zametá nebe,

mé srdce je nezametá,

vždyť jsem tam nechal kdes tebe

až někde na konci světa,

vždyť nás tam všechny kdos čeká

s výčitkou za bolest,

na kterou kde kdo z nás zapomněl,

druhý již nemoh’ snést!

Maják zametá hory...

Ó kéž by šel vysoko nad ně!

Ó kéž by – ó kéž by on posvítil

na všechno tam v dáli na dně!

Možná, že růže tam rozkvetla

soucitem žhavá,

zem’ byla by zas jako za mlada

výkřik a divoká láva!