Večernice.

Když nás poslednikrát oba

svatvečerní svedla doba,

mrak nám zakryl měsíček;

větříčkové kol nás hráli,

a na nebes modré dáli

skrovně bylo hvězdiček.

Jen ta krásná večernice

skvěla se co jasná svíce

v temnou, smutnou kolem noc:

duch můj též byl smutku bytem,

avšak její skvělým svitem

přemohl jsem želu moc.

Jen ta tichá večernice

zářila mi v žhavé líce,

v prsou bouř – a víření:

A hle její tichou září

zanik žár z mých rudých tváří,

v prsa vešlo ztišení.

Jen ta věrná večernice

putující u měsíce

na mne dolů svítila:

jakby žal dvou věrných duší,

kterým osud blaho ruší

sama jsouc – též cítila.

Aj ty šťastná večernice

ty necítíš žalu více,

s lunou plujíc oblohou:

já však ptám se marně posud,

mne kdy s dívkou svede osud,

zhojí duši ubohou!