Večernice.

Nade háje

svatá večernice vzešla,

odpočívá, strmé hory přešla,

dálné pouště, dálné ráje.

Hlavu klade

spanilou v klín měkký šera,

obláčky jí pozdravení sterá

nesou ode noci mladé.

V modré mlze

zahalena řeka vítá

zašeptáním ji, a z květů zkvítá

vstříc jí krásná čistá slze.

A já v tebe,

hvězdo dálná! zraky nořím,

v tužbě plynu, luzným žárem hořím –

ozař, ach! mé duše nebe.