Večernice.

Ó hvězdo západu, jež slunce smutný hrob

samotna střežíš svojí září skvělou,

jenž přátelstvím všech družek pohrdáš,

ó jak jsi velkou, slavnou, smělou!

S tvých zlatých hrotů padá paprslek

na spící zem, jež jak jen den se sseří

si hledá místo k spánku tichému

a noci krásu jen dle klidu měří.

Jen básník s tebou bdí a ty mu díš:

,Sviť jako já vždy čistým, plným žárem,

v před kráčej tmou a zhrdej soustrastí

a buď vždy svěží v onom světě starém!’