VEČERNICE.

Zpěv dávných vteřin komnatami vane,

když soumrak ukládá se na kraj v zamyšlení

a se rtů na rty jako rosa skane

přejemné slovo, proměněné v políbení.

Rci, kdo jsi, stíne, jenž se z hloubi zvedáš,

postavo dávno žijící a kouzla plná.

Měj naše srdce, jestli vášeň hledáš,

jíž shasila ti času spěchající vlna.

Vstup v naše cévy! Prozáří tě znovu

jas krve mladistvé, a k životu tě vzbudí

rhytmický tlukot jako náraz kovů,

jenž blaho kuje ve údech i hrudi.

Jsi mlčenliv... Nuž, poslyš, co ti praví

nachová růže na tvářích, jež krví voní,

všem stínům tlumoč slova ta, jich smysl pravý,

i jejich jásot, v němž zvon svátků zvoní.

V království lásky, staletími potřísněném,

se zvedl strom a roste do blankytu.

Jed hadí k němu nemůže. A v jeho větvích předem

z vláken snu skutečnost a zrajem v jeho skrytu.

A mezi všemi láskami, jež země znala,

obnovou žárů původních, všech srdcí spjetím

jest láska naše, neb svou sílu vzala

z nápoje, který vytlačen byl před staletím.

Ty, stíne noční, rci všem, kteří chodí

mátožným krokem po zemi a vodě,

že z jejich mrtvých jar se jaro nové rodí,

ať stojí jeho při vzrůstu i jeho při úrodě.

Ať žehnají nám jejich ruce šedé,

a srdce praotcův ať nejvíc požehnají...

Zaplála vášeň večernicí, za blahem nás vede

a v jejím svitu plody sladké zrají.