VEČERNICI!

Ó sladká hvězdo, každý den

která mi hledíš do oken,

mé střežíš bdění, zlatíš sen!

Démante z kštice Venuše,

sny lásky v snivé předtuše

mi házející do duše!

Ty zlatý květe rajských niv,

tak plát a smát se, nebes div,

já neviděl tě jaktěživ!

Ty žhavá jiskro prasvětla,

z vesmíru výhně vylétlá,

proč v okně mém jsi vykvetla?

Či seraf noře hlavu v jas

tě s křídel v brázdy nebe střás

v ten záhon věčných sedmikrás?

Teď jako safír modravá,

tak líbezná, tak laskavá

mi kyneš z nebes mlhava!

V mé dumy sladká odpověď,

ty jemným nachem házíš teď

svit opálový v mlhy změť.

Ó, hvězdo lásky, sladkých dum,

tě potok zná i stromů šum,

kde rtové sklánějí se k rtům!

Tě mezi růží tisíci

též dobře znají slavíci

i světlušky v tmách tančící!

Když retu ret se dotýká,

na péro slétáš básníka,

když perel šňůrku navlíká.

A nejlíp hoříš, blesk a kmit,

v milenky oku, slzí třpyt

když září svou chceš zastínit.

Tu v žárné slze skaneš v ret,

jak rosná krůpěj padá v květ,

tu básní lásky zvučí svět!

Ó, sladká hvězdo, každý den

mi plaň a hlediž do oken,

mé bdění střež, můj vyzlať sen!