VEČERY.

Jsou v kraji večery, kdy zvonek volá v lada

a tón ten najednou nás v pláč a jásot žene,

a nazpět k vesnici se vrací chasa mladá

po cestě luny září skvostně postříbřené.

A kdy u kapliček, kde voní staré lípy,

si student s milenkou přísahá věčnou lásku,

co na kraj dálný kol své luna střílí šípy,

že plane, stříbrnou jak na se vzal by masku.

A kdy u dvorů vrat lid v zadumání sedá,

o jednu brázdu víc, jenž voral dnes v své čelo,

a jak noc – černý pták – nesmírná křídla zvedá,

on hledí v propasť tmy dlouze a neveselo.

A smutný český lán ve černou hmotu srůstá

s tím nebem, z něhož hvězd zářivé slzy pryští

nad těmi prosbami, co štkají česká ústa

v tu noc, v níž bez ozvěny v moři mlh se tříští.