Večery na horách.

Mrak na východě. Západ hoří nachem,

déšť jisker hází v houště plné stínů,

kol obzor jakby halen zlatým prachem,

pruh rudý jak šíp vniká do modřínů.

Ty jako v modlitbě se chvějí tiše,

na kmenech jejich pryskyřice voní,

mír nesměrný jim s přísných snětí dýše

a sladkým kouzlem o dno duše zvoní.

Do výše cesta stoupá přes vývratě.

Hle, západ šlehl ohněm do jehličí,

a staré kořeny kol planou v zlatě,

mech, kapradí i hub rod trpasličí.

Žár větší.– Hledáš slunce? Juž ho není,

však hoří jeho záře purpurová!

Vím, přijde noc a přijde zapomnění,

leč věřícímu jsou to prázdná slova.

On ví, že v krátce opět světlo vzplane,

že nesmrtelnost hmoty – celé žití,

hvězd krůpějemi z lůna noci kane

a nejlépe jen v duši lidské svítí!

U cesty milíř bílým kouřem dýmal,

u něho starý uhlíř stál a zpíval,

zpěv jeho prostý divně duši jímal,

sloup dýmu stoupal výš a s mlhou splýval.

Ze sterých otvorů kouř výš se vinul,

v něm unikala živá duše stromů,

na větve chytal se a v dálce hynul

a starý uhlíř zpíval tiše k tomu.

A já jsem pravil: V tom je celé žití;

z ran sterých musí duše krváceti,

než nejlepší můž’ její píseň zníti,

v níž snadno se to v nesmrtelnost letí!

Jak mračí se dnes kolem hvozdy tmavé!

Jak s beder mlhy zdraný háv jim visí!

Ni jedno místo na Iučině smavé,

jen místy trčí holý vrch a lysý!

A mlha roste, mlknou skotu zvonce,

kol chaty do tmy rostoucí se noří.

Juž mlha všady, nevíš, kde jí konce,

i hory kolem splývají v tom moři.

Vše obrysy se matou. Není cesty.

Těm běda, kteří zabloudili s dráhy!

jak ruce po nich vztahují se klesty,

na krok jich číhá shnilý kořen nahý.

A můra vyplašena letí z vřesu,

jak slzy svítí v skalné cestě slída.

„Jak daleko jest k jitru!“ dí šer lesů.

„Juž slyším kroky!“ močál odpovídá.

A s šedých mračen tichounký déšť splývá

a každá kapka praví: „Budu mořem!“

Je možno, v chvíli té že bůh se dívá,

jak matky, ženy strachem mrou a hořem?

„Sto kroků ještě přes balvany, srázy

až k oné jedli, která osamělá

na holé skály pochmurný stín hází,

tam ukáže se hladina vám celá!“

A stalo se. Ve hloubi skalných lomů

jak tmavý safír jezero se lesklo,

ve změti nahých snětí, v tříšti stromů,

pod hvozdů černou brvou okem blesklo.

Tak tiché bylo, nepohnulo vlnou.

Jak cherubovi s šíje démant spadlý

v tmě plálo pod oblohou stínů plnou,

v svém pádu jakby chyceno skal bradly.

A velký smutek mával kolem křídly,

šleh’ v duši a tam velikou poušť nechal;

však život přírody sterými zřídly

vřel pod mechem a za svým dílem spěchal.

Po dešti ve trávě se kapky chvějí,

pták opět zpívá, květina zas voní,

za sluncem poslední juž mraky spějí

a dolem zvonce bravu opět zvoní.

Hle nade hvozdy bílý oblak táhne,

to anděl míru letí; skloňme hlavu

a modleme se, ať nám v duši sáhne,

svou perutí tam ztiší bouře vřavu!

A stalo se. Hor stanul nad úbočí,

k nám uklání se, vesmír kalich jeho;

ó srdce otevřte, ať mír tam vkročí,

jej pijte douškem plným z všeho, z všeho!

I z hrdých tesů rozvětralých skalin,

z útlého kvítku hvězdných parnassií,

i z vřesu, jedlí, kapradí a malin,

z hor strmých čel i svěže kyprých šíjí;

z té hymny drsné, v které havran volá,

z té sladké písně zvonců stád, z té dumy,

již vítr zpívá, čeře vodu v kola,

z té modlitby, již celý prales šumí:

Ó pijte mír! Jak slzy boha zlaté

na tváři nebes hvězdný roj se třpytí.

Ó pijte jen z té číše vrchovaté! –

Vstříc hvězdám okna chatek horských svítí!