Večery podmračné, tmou těžkou sladké,

a dlouhý cvrkot opíjí luk chmuru,

večery zádumčivé hvězdy Země,

kdy prostřed hrozných rozloh vesmíru

my dýšem v titěrném a těsném blízku,

jen odděleni plytkou stěnou vzduchu,

leč nikdy neprojdem ten tisíc stop,

kdy prostřed ohromivých věků, věků

my dýšem tutéž prostomilou chvíli,

leč není stisku, jenž by chytil nenávratno,

by ruce zachvěly se slastí současnosti,

ty večery tak monotonně míjí,

v nichž uplývá a mizí naše žití,

smrtelné, krátké žití v prachu země,

dvou bytostí, jež setkaly se marně.